• SUVERÉN BEZ SEBEVĚDOMÍ

    • SUVERÉN BEZ SEBEVĚDOMÍ
    Milan Eisenhammer
 
Má pověst arogantního spratka a prý je tomu rád. Jeho sebevědomí možná brzy přiživí divadelní cena Thálie za inscenaci, v níž hraje sám sebe a která nese jeho jméno: charismatický Slovák Juraj Kukura.
Detailnejší popis

Chtěl jste vyprávět o krizi kapitalismu, ale začal bych raději něčím odlehčenějším...

Obávám se, že budu až moc depresivní. V noci mě bolel žaludek a cítím to i teď.

Kocovina po flámu? Nebo jste něco špatného snědl?

Kocovinu má člověk ráno, a ne večer před představením. Před Kukurou nepiju ani den předtím. To s tím žaludkem se mi stalo podruhé, takže nevím, co se to se mnou děje.

A co zajít k doktorovi?

Bojím se, že mi předepíše nějakou dietu. A to pak přestává být sranda. Nemůžete slané kvůli vysokému tlaku, nemůžete sladké, protože z toho je cukrovka, kyselé a štiplavé je špatné na žaludek, nemůžete tučné kvůli cholesterolu...

Řadíte se snad mezi lidi, pro něž už je největším požitkem jídlo?

To ne (směje se). Zatím to není sex mého života. I když mám za sebou polokulaté narozeniny.

Svých 65 let slavíte i na jevišti inscenací Kukura. Vypadá to, že text na sebe občas nenavazuje. Co kdybyste ho zapomněl? Je v Činoherním klubu vůbec nápověda?

Je, ale asi by mi stejně moc nepomohla. Můžu i zapomenout a nějak se z toho vylžu. Ale nestává se mi to. Těch šedesát stran jsem se taky učil osm měsíců. Začal jsem v Indii a skončil v Keni.

Je to stále těžší kvůli věku?

Neřekl bych. Jen německy se mi nechce už učit. Nedávno jsem kvůli tomu odmítl nabídku v berlínském divadle.

V závěru inscenace Kukura loutka s vaší podobou hraje divadlo i coby stařec na vozíku. A povídá si s vaší maminkou, s níž jste se nemohl kvůli komunistům rozloučit ani na jejím pohřbu.

Nerad bych o tom mluvil. To představení je o krizi kapitalismu, v němž se většina hodnot vyprázdnila, o krizi divadla, kam chodí lidi na tváře ze seriálů, a ne na divadlo jako takové. A je také o mně. Zazní tam autentická věta, kterou jsem režisérovi Martinu Čičvákovi odpověděl na otázku, jak vzpomínám na maminku: "Nejvíc na ty rozhovory, které se neuskutečnily."

Na co byste se jí zeptal?

Nevím, ona by byla určitě zvědavá, vyptávala by se... Maminka byla laskavá. Pro otce byla velká rána pod pás, že jsem se stal hercem. Chtěl, abych měl nějaké seriózní povolání... Celý život si budu vyčítat, že jsem u maminky nebyl, když umírala. Otec zemřel náhle, ale ona odcházela postupně. Neviděl jsem, jak trpěla. Možná naštěstí. Při posledním telefonickém rozhovoru mi říkala: "Jurko, toto už není život, tady v nemocnici." Často myslím na to, že jsem měl sednout do vlaku a přijet sem. Ale sebrali by mě hned na hranicích.

V roce 1983 vás režim v nepřítomnosti odsoudil ke třem letům vězení za opuštění republiky, a donutil vás tak vlastně zůstat v Německu.

Točil jsem tam film Via Mala a končila mi platnost výjezdní doložky. Filmexport, který tehdy podepisoval všechny smlouvy za herce, se za mě zavázal, že to dokončím. Prodloužení toho povolení pracovat v cizině měla být jen formalita, ale místo toho mi doručili rozsudek.

Jak vás po roce 1989 rehabilitovali?

To mi přijde směšné, měl jsem tu úřední listinu nedávno v rukou. Stát je svině. Odsoudí vás, vše vám sebere. Potom řekne, že to tak nemyslel. Odpustili vám přece trest. Vy musíte být šťastný, že to neplatí. Ale čas strávený v cizině nejde do penze. Kde je zabavené konto, byt...?

Víte, kdo v něm teď bydlí?

Jistě, a bydlí se mu dobře, těsně před odjezdem jsem ho zrenovoval. Toho váženého člověka jsem nedávno potkal na party. Ale na toho se nehněvám. Spíš na ty své kamarády, kteří k němu chodili na návštěvy. Do mého bytu! To je trošku heftig.

Proč se o něj nesoudíte?

To nebyl můj byt ‑ je státní, dal jsem za něj tehdy dva družstevní byty. Ale o nic nejde. Mnohem víc mě mrzelo, že mi sebrali práci, rodnou řeč, přátele.

Zůstal jste v Německu jen s manželkou a pětiletým synem. Věřil jste si, že to zvládnete?

Měl jsem existenční strachy. Herec v cizí zemi, jazykově jsem na to nebyl připravený. Věděl jsem, že měsíčně potřebuji 1500 marek na nájem, pokud nechci žít na předměstí. Bylo nám líto vyhodit za večeři padesát marek, takže jsme se naučili vařit ‑ celá rodina, tedy i já se synem. Od té doby si v restauraci dáváme jen to, co neumíme udělat. Dostal jsem šanci v mnichovském divadle Kammerspiele, naučil jsem se první hru zpaměti, jen v hrubých obrysech jsem věděl, co na jevišti říkám. A manželka v tom divadle pracovala také, organizovala zahraniční zájezdy. Když jsme oba příjmy dali dohromady, jakžtakž jsme vyšli. Pak jsme zakotvili v Hamburku, konkrétně v Schauspielhause.

Byla ta 80. léta nejchudším obdobím vašeho života?

Nouzi jsme neměli, kromě divadla jsem točil filmy a televizní inscenace. Jestli jsem byl chudý? Nemůžu říct. To se vždy poměřuje podle toho, s kým se stýkáte. Občas mě pozvou na nějakou velkou party a pak jsem rád, když na ní potkám jednoho svého známého profesora ‑ lékaře. Vždycky se k němu s radostí hlásím a říkám mu žertem: "Konečně tady nejsem nejchudší." (Směje se.)

Žijete střídavě v Praze, Bratislavě a Hamburku. Kde se cítíte doma?

Tam, kde je moje manželka. Ale nejvíc se mi líbí asi v Praze a v Hamburku.

Proč v Hamburku?

Je to velkoměsto a cítím z něj moře. Domy tu stojí jen do výšky stromů, tedy čtyři pět poschodí. Loďkou se z mého bytu můžu dostat všude, i na letiště. Bohatí lidé tu neukazují peníze. Když vám někdo při víně něco slíbí, tak to tak bude. Ne jako u nás. To město je zelené jako zahrada, má přístav a místo hlavního náměstí jezero. Lidé tam jsou přátelští. A taky jsem tam vsadil svá výherní čísla v lottu.

Jaká to jsou?

Nepamatuju si je.

To nejsou vaše šťastná čísla?

Ne.

A jak jste na ně tedy přišel?

Jednoho dne mě napadla. Od té doby hraju stejná čísla dvacet let, každou středu a sobotu. Když jsem delší dobu pryč, vsadím dopředu ‑ třeba na šest týdnů. Teď čísla podá výjimečně moje manželka, protože jsem pořád v Praze. Ale nesmí se podívat, jestli jsme vyhráli ‑ od toho jsem tam já. Řekl jsem i synovi, že dědit bude jen tehdy, pokud bude i nadále hrát moje čísla. Protože on možná taky nevyhraje, ale někdo ve třetí čtvrté generaci třeba už ano. A pak bude říkat: "To praprapradědo Juraj nám zanechal ta výherní čísla. On z nás udělal boháče, to musel být moudrý člověk."

Jenže jste vyhrál už vy. Kolik?

(Usmívá se.) Lotto jsem si zamiloval kvůli jedné věci: když vyhrajete nad tisíc eur, musíte jít do centrály, protože vám to nevyplatí na pobočce. Pořád jsem se těšil, až mi to jednou řeknou. Za tu dobu jsem si vybudoval představu, že to musí být úžasný velký prosklený dům. Je to přece centrála! To musí být něco úžasného, dají vám kávu a pak ty miliony... Zdálo se mi o tom. A jedno pondělí jsem tu větu slyšel opravdu: "Vyhráli jste, ale musíte jít do centrály." Ptali se mě, jestli chci vědět, kolik to dělá. Říkám: "Ne!" Šance byla od tisíce do 500 tisíc eur. Letěl jsem ten den zrovna do Česka, takže jsem neměl čas si výhru vyzvednout.

Co jste dělal?

Nic, podle řádu na vás výhra počká osm týdnů. Doma jsem našel oblek se zipem, abych ten cenný papír mohl bezpečně zavřít do kapsy. V Praze jsem ho dal na čtyři týdny do trezoru. A pak letěl zpátky. Vzal jsem si oblek, kravatu, učesal se a vyrazil do centrály ‑ prosklené budovy, kde mi dají kávu a miliony. Chápete? Poblíž adresy byly nové budovy, ale ta moje byla příšerná škatule z 50. let. Na třetím poschodí mezi nějakými podivnými firmami má sídlo Loto ‑ Centrála. To mě zarazilo. Zaklepal jsem na ošoupané dveře. Vevnitř byla tři okénka jako na poště, něco strašného. Ale když jde o velké peníze, překousnete to. Úředník se podíval na mou sázenku a říká: "To vám nemůžu vyplatit hotově, musíte mi dát číslo konta." To vypadá na Aston Martin, říkal jsem si.

Kolik tam bylo?

Vzal papír, kam napsal to mé číslo konta, a na druhý napsal "1959". Říkám: "To je omyl. Narodil jsem se v roce 1947." A on na to: "Mě nezajímá, kdy jste se narodil, to je vaše výhra." Neudržel jsem se: "To nemyslíte vážně! To přece není možné, aby člověk z rozpětí 1000‑500 000 vyhrál toto." A on v klidu povídá: "To není všechno. Ještě šest osmdesát." Jak já jsem byl naštvaný. Cestou domů mě ještě vyfotil radar ‑ stálo mě to sto dvacet eur.

A vaše největší životní výhra?

Moje žena a syn.

Kdy vás nejvíc podržela?

Vždy.

Kdy to bylo nejtěžší?

Celý můj odchod nebyl jednoduchý. Úspěch nepřináší moc přátelství. Vyvolává to...

...závist?

To by bylo fajn, protože to je nejpřirozenější projev lidského uznání. Spíš nenávist. Poslední tři roky před nuceným odchodem jsem na Slovensku nedostal žádnou pořádnou práci. Nebyl jsem žádný hrdina ani disident, nikdo mi nezlomil nohu jako Pavlu Landovskému, byl jsem spoluběžec jako ostatní. Každopádně jsem se vyhýbal rolím komunistů ‑ odmítl jsem třeba hrát Schmidkeho v Husákově epopeji.

Jak jste to vysvětlil?

Řekl jsem jim: "Já přece nemůžu hrát kladného komunistu. S takovou tváří? To mi nikdo neuvěří, že jsem čestný a svědomitý soudruh." Pak jsem nehrál vůbec. A po roce 1983 mi sebrali titul "zasloužilý umělec" a rozšiřovali o mě drby, že v Německu natáčím porno. To je osvědčený trik všech tajných služeb, říká se mu rufmord, tedy vražda pověsti. Vymyslí cokoli a ono to na vás nějak ulpí.

U zpěvačky Marty Kubišové zkusil režim něco podobného, dokonce vyrobil koláže fotografií. Co u vás?

Použili fotografie z nějakého filmu. Přitom tam ani nebylo nic odvážného.

Nicméně v německém Bildu o vás kdysi psali jako o sexsymbolu Německa. Vnímal jste to tak?

Nevnímal. Vypadal jsem jinak, měl jsem akcent. Lidi v cizině většinou neznají mé jméno, ale vědí, jak vypadám. Občas přijede do Bratislavy zájezd seniorů z Vídně nebo do Prahy domov důchodců ze St. Pöltenu ‑ to je teď moje cílová skupina. A ty babičky na mě volají: "Aah, Schauspieler."

Neměl jste pocit, že v Německu točíte víc lehčích scén než ostatní herci?

Nerozumím. Nedělal jsem žádné erotické filmy. Měl jsem spíš problémy s erotikou na jevišti. Pro Němce je totiž sexy úplně něco jiného než pro, Čecha nebo Slováka. 

V čem je to odlišné?

Ženy tam mají úplně jiné postavení než u nás. Jejich muži totiž dvakrát začali ty nesmyslné války, prohráli je a ženy zůstaly samy, musely se starat o děti a budovat kapitalismus... Jednou jsem před vystoupením řekl v šatně ten náš oblíbený sprostý vtip: "Přišel jsem domů, dal jsem ženě dvě tři po papuli, aby věděla, jak bude." Muži odešli, nechtěli být přitom. Podobně jsem odcházel, když za totality vyprávěli vtipy komunisti. Jim by se nic nestalo, ale mě mohli pronásledovat za to, že se jim směju. Takže němečtí kolegové zmizeli a ženy se na mě dívaly, jako bych přišel z pralesa.

Na českém divadle je poslední dobou nahota v módě. Není toho až moc?

V Německu to už nikoho nezajímá. Hlavně je třeba, aby to mělo ve hře nějaký smysl.

Vy sám byste do toho šel?

V tomto věku asi ne. To bych musel mít velkou odvahu. Když jsou lidi mladí, jsou krásní. Mladý už nejsem.

V roce 1995 jste vydal cédéčko přezpívaných písní od Leonarda Cohena. Na obalu jste do půl těla.

To jsem opravdu já, žádná retuš. Byl to můj nápad. Říkal jsem si, že už nikdy nebudu mít takové tělo. A je to pravda.

Chodil jste tehdy do posilovny? Máte tam postoj kulturisty.

Spíš sportovce. Chodil jsem do fitka. Ale mnohem důležitější je, že ta deska je dnes sběratelský kus. Dostávám pořád maily, kde se dá koupit. Mám už jen dvě. Leonard Cohen mi napsal fax: "Konečně jsem si mohl poslechnout písně zazpívané tak, jak jsem si přál. Děkuji za fantastickou práci." Neumím zpívat, nemám sluch, a přesto jsem udělal takovou desku.

Čí to byl nápad?

Hany Sorrosové, maminky Lucie Vondráčkové. Dělala překlady textů.

Jak vás přemluvili?

Stejně jako při nazpívání písně Nech brouka žít ve filmu Trhák. Byli tam pozvaní tři nejlepší basisti z celé republiky, aby zazpívali ten spodní tón.

Zvládnete to ještě?

Ani tehdy jsem to nezvládl. Ale protože režisér nebyl s nimi pořád spokojený, říkal jsem: "Dobře, tak to taky zkusím." A už to ve filmu zůstalo.

Posloucháte tu desku?

Mám radost, když to někdo poslouchá a pochválí mě. Dost lidí si to pouští v autě. Já to poslouchám málokdy. Ale zvládnu to, na rozdíl třeba od filmů. Na ty, kde hraju, se nedívám. Ten člověk mně jde totiž strašně na nervy. Celé moje herectví je, že nic nevím. Jen hraju, že něco vím. Jsem nejistý na jevišti i v životě.

Prý jste měl v začátcích kariéry problémy s ráčkováním. Jak jste to odstranil? Chodil jste k logopedovi?

Ne, tvářil jsem se, že mi to nevadí.

Vypadáte jako suverén. Možná proto se o vás říká, že jste namyšlený. Setkal jste se s tím?

O mně se neříká nic jiného (směje se). Jeden slavný režisér, Miloš Pietor, o mně ve škole prý prohlásil ‑ to už jsem byl v exilu: "Když Kukura přešel po jevišti, kde bylo jedenáct herců a hereček, každý z jeho kolegů mu chtěl dát facku a tři z deseti kolegyň si dovedly představit, že si s ním něco začnou."

Myslíte, že to bylo ve zlém?

Ne, naopak. Herec musí zaujmout, aby k němu měli lidi vztah. Je jedno, jestli na mě někdo kouká v televizi a křičí: "Jé, mami, podívej se na toho debila." Nebo uznale říká: "Ten Kukura je ale opravdu skvělý." Možná, že ten "debil" má pro mě ještě větší hodnotu. Zato kdyby si během mého výstupu šli lidi pro pivo do ledničky, tehdy by to byla katastrofa.

Na takový scénář to nevypadá ‑ Kukura je pořád vyprodaný, bojujete o Thálii, za film Zrozen bez porodu jste byl nominován na cenu pro nejlepšího herce a prošel jste se v Monte Carlu po červeném koberci...

Ptal jsem se režiséra filmu Filipa Renče, jak mě za tu roli mohli navrhnout. Vždyť tam nic nedělám, nemám vztah, nepláču, netrhám si vlasy.

A?

Že to zřejmě souvisí s věkem. 

19.03.2012 | Týden

JURAJ KUKURA: Chyby nás robia tým, čím sme

06.04.2016 / Daja Weingreen, INTERVIEW

JURAJ KUKURA: Říká se, že jsem arogantní, ale jsem spíš plachý

08.12.2015 / Jana Fikotová, idnes.cz

JURAJ KUKURA: Legendy si treba ctiť

22.10.2015 / Karol Bustin ml., Špeciál Plus 7 dní

Má arogance je čistá obrana

21.05.2015 / Richard Erml, Reflex

Zem nie je folklór

02.11.2013 / Dáša Čiripová, kod – konkrétne o divadle

Kukura otvorene: Viem, čo je to chudoba, nevyhadzujem ani jedlo.

09.06.2013 / redakcia, cas.sk

Moju ženu sa nedá nemilovať – Rande s riaditeľom Divadla Aréna Jurajom Kukurom

11.03.2013 / Mária Miková, Miroslava Staszová, Slovenka

Suverén bez sebevědomí

19.03.2012 / Milan Eisenhammer, Týden

Český ministr kultury. To bych bral hned

25.02.2012 / Alice Horáčková, Mladá fronta Dnes; príloha Víkend

KUKURA: Jako herec si jdu na nervy

06.12.2011 / Jana Machalická, Lidovky

JURAJ KUKURA: Nemáme vzťah k tradícii

24.02.2011 / Tomáš Gális, TV OKO

JURAJ KUKURA: Riadeniu divadla som sa naučil od druhých

12.12.2007 / Palo Hlubina, TREND

Cena Dosky za najlepší herecký výkon (2004)

Juraj Kukura za postavu Martina v inscenácií hry Koza alebo Kto je Sylvia?

Cena Dosky za najlepší ženský herecký výkon (2004)

Emília Vášáryová za postavu Stevie v inscenácii hry Koza alebo Kto je Sylvia?

Cena Dosky za najlepšiu inscenáciu (2005)

Inscenácia hry Tiso podľa scenára Rastislava Baleka

Cena Dosky za najlepší herecký výkon (2005)

Marián Labuda za rolu Tisa v inscenácii hry Tiso podľa scenára Rastislava Baleka

Cena Dosky za najlepšiu scénickú hudbu (2005)

Peter Groll - Rastislav Ballek za hudbu k inscenácii hry Tiso podľa scenára Rastislava Baleka

Cena Dosky za objav sezóny (2005)

Kolektív tvorcov pod vedením Rastislava Balleka a Martina Kubrana za inscenáciu hry Tiso podľa scenára Rastislava Baleka

Cena Literárneho fondu za najlepší mužský herecký výkon (2004)

Juraj Kukura za postavu Martina v inscenácii hry Koza alebo Kto je Sylvia?

Cena Literárneho fondu za najlepší ženský herecký výkon (2004)

Emília Vášáryová za postavu Stevie v inscenácii hry Koza alebo Kto je Sylvia?


Partneri divadla Aréna